Vesele i vážně
Novoroční
31.12.2013
Dnes ještě neudeřila ta pravá hodina, abych mohl vítat miminko, ještě vládne stařec, který s námi celý rok přebýval, co se sotva udrží u moci. Dávám mu tak do půlnoci, víc ani minutku. Doba jásání nad odchodem minulosti a doba vítání budoucnosti. Jak pošetilé a dětinské, neboť žít se dá právě jenom teď, v tuto chvíli, která je nám vymezena. To neznamená, že se právě tato chvíle nedá využít k účtování s minulostí, k plánování budoucnosti nebo k oslavě. Ale tyto hromadné kampaně mi připadají jako jiné oslavy, ať už to byly svátky práce, vítězství hokejistů nebo roky 1968 a 1989. Nějak jsme spíše na bujaré oslavy, jásání a velkohubé sliby, než na práci, vytrvalost, solidnost nebo třeba víru a poesii. Tak tedy jásejme a veselme se, dnes je tohoto činění svátek. Koukejme na rachejtle a ohňostroje, poslouchejme prdy a prdíky petard a dělbuchů, nechme se unášet na vlně celosvětového opojení.
Nadejde ráno, vyjde slunce nebo zabubnuje déšť, tak daleko nevidím. Ale bude nálada lepší jenom proto, že jsme pořádně oslavili odchod a příchod, tedy přelom roků? Někomu bude zle a jiný se otřepe, jeden bude hořekovat nad včerejškem a jiný se děsit dalšího pracovního kalendáře. Jsou to jakési neočistné, nevykupující oslavy, které nás zanechají ve stejném a nebo horším stavu, než byla posice výchozí. Našemu počínání chybí katarze, jakési rozhřešení, které dává novou startovní úroveň, zahladí staré problémy, dává na ně zapomenout a problémy nové, dosud neznámé jsou zatím mlhavé a malé. A každá novota láká. K prozkoumání. K dobývání. Lze očekávat problémy a třeba i prohry, ale jsou to nové sázky, nové naděje. U našich silvestrovských oslav tomu tak z velké většiny není. Jde jenom o veselejší formu, jak se utvrdit v přesvědčení, že naše práce stojí tak za zlámanou grešli, že naši šéfové budou stále stejně blbí a neschopní, že naše budoucnost je nějak marná a ne zářivá.
To všechno je možná pravda a může být dokonce mnohem horší, ale také si můžeme přiznat, že na celkovém stavu této věci neseme svoji vinu. Už to samo přiznání je prvním krokem novým směrem. Vykročíme do doby, kdy nebudeme na každý problém jenom nadávat nebo chtít, ať ho někdo rozsekne, ale obejdeme ho z druhé strany a podíváme se na něj očima někoho jiného. Šéfa. Manželky. Dětí. Prostě toho, komu dáváme všechnu vinu za naši mizérii. Pokud nejsme úplně slepí a pootevřeme jenom skulinku jednoho oka, uvidíme hroznou věc. Uvidíme nějakého babráka a nemehlo a nešiku, který by při troše fantazie mohl být mnou samým z pohledu šéfa, manželky, dětí. Není nutno se trápit takovým pohledem, není nutno ničit se takovými myšlenkami. Jenom si na ně vzpomenout ve chvíli, když otevřeme ústa k první větě nové hádky, když nabíráme dech k lamentaci nad tím marasmem, když se rozbíháme k vyražení dveří do šéfovy kanceláře. Takovým jednoduchým trikem získáme potřebnou vteřinu nadhledu, odstupu, zchlazení horké hlavy a svět bude o pěťák lepší (jak říkávala máma), abychom za rok mohli číst: „Tento rok se nám opravdu vydařil, to musíme oslavit.“
Veselé jsou příhody ze života, aneb poslední vtip:
Úplně nemohoucí opilec jde po chodníku, škobrtne a spadne do škarpy. Vydrápe se, bezpečně se usadí na patník se slovy "zatracenej mikrospánek."
Uklidnění
Moderní doba nám nenese klid a jistoty. Věda dává odpovědi, ale ještě častěji s sebou nese další a další otázky a nejasnosti. Od té prazákladní (ne)jistoty co člověku škodí a co mu prospívá z hlediska výživy až třeba po existenci jiných životů ve vesmíru. Není pevný bod. A přesto jsou obory, kde řešení je jasné, konečné a uklidňující.
Už v základní škole, když jsme se učili o české holubičí povaze, jsme s kamarády celkem jednoduše odvodili, že toto je jenom státní póza. Skutečností nám bylo smířit se s pravdou nepříjemnou, že všichni jsme potomky hrdložezů, kteří do jednoho vyvraždili Vršovce a Slavníkovce a před tím vyvraždili a zahnali Kelty. Že všichni dědíme krev ujařmenců, kteří spolupracovali, tedy kolaborovali s vítězi, ať už to bylo po husitských válkách nebo po Bílé hoře, abych se nepouštěl na tenký led dějin novějších. Smutná zjištění pro mladíky na prahu života. Desítky let si nesu tento nesmazatelný cejch krve a viny. Nikdo a nic ho nemůže vyvrátit. To jsem si myslel, ale všechno je relativní a pomíjející. Před několika málo lety listuji v novinách. Vědci, pátrajíce po historii, vzali si na pomoc genetiku a udělali rozbor původu lidí v naší české kotlině. A výsledek je stejně překvapující jako logický. Jsme směskou všeho, co se zde přehnalo. Jednou táhli dobyvatelé ze severu, jindy z východu nebo jihu, o západu nemluvě. A tak si s úlevou a uklidněním představuji, jak otroci pomalu prolínají mezi vítěze. Jak se rozprášení vesničané poražených pánů pomalu osmělují a sžívají s vítězi. Jak rychtář přiděluje vojsko na noc a spížování po chalupách a nejednu slzičku, když vojsko muselo dále. Díky vědo.
Vážné je,
že každý z nás dluží za stát 127000 Kč, pokud se dá věřit státním počtářům. Dříve to nebylo, nebo jak se to řešilo?
Poučme se z historie. Ptal se císař pán mého dědy, zda ho má rád a jak? Ne! Zahnal ho asi tak s miliónem dalších, jejichž jména můžeme číst v každé dědině na pomníčcích, do zákopů na Pijavě a kde všude možně.
Tedy pesimisté i optimisté, každý po svém, by si měli říci: posledních 65 let se v Evropě (skoro celé) neválčilo. A to je nejdelší doba ve známých dějinách.