Vážná sdělení
Za blbca
Život je nejlepší učitel. Od kolika lidí jsem to slyšel nevím, ale bylo jich v dětství dost na to, abych tomu bludu podlehl, stejně jako přijímáme jiné pravdy na počátku života. Skálopevné pravdy se nakonec ukáží být neúplné, polo, čtvrt nebo jenom pravdou navoněné. Sedávej panenko v koutě, najdou tě. S poctivostí nejdál dojdeš. Asi by si každý snadno dosadil ty svoje nejomílanější.
Mým životním postižením je věřit lidem. Ne snad, že bych podlehl první reklamě, nebo se nechal ukecat na nejlepší to, či ono. Takový prosťáček zase nejsem, ale když mi někdo ze známých řekne "v šest tam budu," snažím se tam být také v šest, aby druhý nečekal. To už jsem v životě pročekal minut! Spíše týdnů nebo měsíců. A výmluvy jsou stejné jako u zpozdilých prvňáčků, jenom řeč poněkud zkvětnatěla a vybarvila se. Jeden mluví o zdraví, jiný o náhodě, někdo nestíhá nic a jiný se ani neomluví. Vytáčky to mohou být, ale stejně dobře to může mít důvody skutečné. Když sleduji vnoučata a lidi jim na roveň veliké, vidím, že brouk na cestě do školy není výmluva, ale mnohem zajímavější objekt pozorování, než paní učitelka. Vím, záleží na úhlu pohledu a stáří dotyčného, za deset let už se to může jevit zcela opačně. Podobně podivné musí těm malým lidičkám připadat ranní spěch. Proč se hnát na to, aby potom ve škamně (později třeba v hospodě) celé hodiny seděl (a třeba se nudil).
Již v mládí jsme neviděli mnoho radostí a výhod stáří. Snad jenom ten čas, kterého se v aktivním věku nedostává se nějak nahromadí, říkávali jsme si. Parafrází ze Švejka jsme se loučívali: „V důchodu v šest večer U Svatýho.“ Zavzpomínáme a probereme těch pár desítek let. Bude možnost sejít se s lidmi, kteří kolem jaksi fofrovali, proplouvali, míhali se. Bude čas zajít a zajet na místa neviděná. A pobýt tam, nasát atmosféru, poslechnout akordy strun lidských srdcí. Povinnosti výchovy se změní na dobrovolné kontakty s dětmi a vnoučaty. Budeme bydlet a mít zařízeno. Sex už bude jenom příjemný námět hovoru, ne pohon v boji o samici. Prachy budou, nebo taky ne, ale člověk vystačí. Jako dosud.
Ohlížím se po rostencích. Hledám ty pohodové, odpočaté, každému žertu přístupné lidičky. Beru si brýle. Přikládám dalekohled. Naslouchám. Zavírám oči a pobrukuji si s panem Jarkem Nohavicou: „....vyzáblý Don Quiote sedlá svou Rozinantu a Bůh je slepý řidič sedící u volantu....“
Jsou jiní
K serióznímu pánovi v hospodě si přisedne ochmelka a dotírá: "Už to nevydržím, takové drzé pomluvy."
Pán na to bezmyšlenkovitě: "Co máte na mysli?"
"Prý jsou politici, bankéři a elita jako opilí námořníci. Taková drzost. Už třicet let jsem opilým námořníkem, ale když mi dojdou prachy, tak si nepůjčuji a prostě končím."
Počáteční nejistota
Opravdu mě nic vážného nenapadá. Asi jsem všechno exaktní myšlení vážně vystřílel do hnoje, nebo do plánování. Proto si třeba přečtěte noviny zde nebo jiné noviny zde. Tam bývá všechno, od grotesky po horror.